|
Vážení přátelé,
dnes poprvé k vám z tohoto místa nepromlouvám jako komentátor partií ze šachových superturnajů. Vždy jsem měl radost z vašich komentářů, rad i poznámek a protože už k tomu nebude v článku příležitost, rád bych vám za ně poděkoval a slíbil, že se budeme prostřednictvím ICJ i nadále setkávat.
Následující řádky se nikoliv překvapivě budou týkat situace v Moravskoslezském šachovém svazu (MŠS). Dlouho jsem přemýšlel, zda vůbec má smysl pro mě, v podstatě šachového důchodce, se k věci nějakým způsobem postavit čelem. S tím, jak diskuse pokračovala a lidé, kterých si vážím a kteří chtěli něco změnit, začali dostávat rány pod pás, byl tento problém automaticky vyřešen.
Vůbec se nechci se zabývat věcnou stránkou celé věci - žádná převratná nová fakta pochopitelně přinést nemohu. To, čím se chci zabývat, je strategie, kterou volí jednotlivé strany, aby prosadily své zájmy. Jsme šachisté a celkem dobře umíme kalkulovat, plánovat hodně dopředu a občas i blufovat. Já jsem navíc, jako student sociologie a politologie, sledoval se neskrývaným profesním zájmem, jak v těchto strategiích ožívají některé triky, které jsou dobře popsány v teorii "mých" oborů.
Současná situace v MŠS, v níž proti sobě stojí současné poněkud prořídlé vedení v čele s p. Dobrovolským a skupina okresních svazů, je nepochybně bojem o moc. Moc sama o sobě není ničím negativním, její jednoduchá definice zní, že je to "možnost s jistou pravděpodobností prosadit svůj cíl bez ohledu na mínění či odp1or ostatních". Moc je tedy prázdnou formou a záleží na jejím vykonavateli, jaký jí dá obsah. A právě zde vidím první obrovský rozdíl mezi oběma skupinami. Zatímco vyzyvatelé z okresů považují moc za dobrou pro to, co z ní může vzejít (může pomoci pohnout s věcmi kupředu), současný předseda MŠS považuje moc za dobro samo o sobě, o které je nutno pečovat a zvětšovat je. S mocí velmi blízce spojena instituce úřadu - zatímco vyzyvatelé slibují, že moc bude vykonávána přiměřeně velkou skupinou lidí s jasně danými kompetencemi, současné vedení budí dojem, že je zcela ve vleku současného předsedy, který si od jednotlivých zbývajících členů bere jejich kompetence v momentu, kdy to potřebuje. Nechci se nijak dotknout jejich často záslužné práce, ale uvědomují si tito lidé, že pokud dosáhnou nějakého úspěchu, přivlastní si ho automaticky jejich předseda (podobně jako to udělal i v případě našich reprezentantů a mladých hráčů, jejichž většinou tvrdě vybojovaná vítězství neváhal vydávat za úspěchy vlastní) a jejich jména se dozvíme pouze v případě, pokud se něco nepovede? Vláda jednoho člověka navíc obecně nebývá zrovna nejšťastnějším řešením, v šachu naštěstí není její součástí monopol na fyzické násilí, ale projeví se zde stejný problém jako s mocí - funkce začne být vnímána jako dobro samo o sobě, držitel funkce, ke kterému se mocensky nikdo neblíží, ztratí schopnost jakékoliv kritické reflexe, jakýkoliv odlišný názor bere jako útok na svou osobu a každý spor vede na život a na smrt. Zdá se mi, že právě tato situace v MŠS nastala.
Dalším pozoruhodným momentem je způsob, jakým p. Dobrovolský reaguje na kritiku své osoby, kterou označuje za "útok proti moravskému šachu". Je sice možné, že p. Dobrovolský už se svou funkcí natolik srostl, že už nedokáže rozlišovat mezi sebou samým a "moravským šachem", pokud ovšem argumentaci obrátíme, tak v momentu, kdy p. Dobrovolský hrdě prohlašuje, že hájí "zájmy moravského šachu", hájí zájmy svoje, což se mi mimochodem zdá být mnohem více v souladu s realitou než první část této úvahy.
Protože jak vyzyvatelé, tak p. Dobrovolský se pochopitelně nemohou na nastávající mimořádné konferenci MŠS zvolit sami, musí usilovat o podporu členské základny. Také zde je jejich strategie zcela odlišná. Zatímco vyzyvatelé vytvořili standardní programový dokument, který apeluje na rozumovou složku naší mysli, p. Dobrovolský se zaměřuje spíše na city. Nejjednoduššími city jsou pocit ohrožení a pocit bezpečí. Pocit bezpečí je jednoduchý, představuje ho p. předseda, hájící zájmy "moravského šachu", ohrožení už je trochu komplikovanější, protože je potřeba vytvořit obraz nepřítele. Nepřítelem se stává automaticky každá skupina, jejíž alespoň jeden člen kritizuje p. Dobrovolského, tudíž "moravský šach". Nepřáteli jsou tudíž především Češi a reprezentanti. Těm prvým je vytýkáno, že neunesli vítězství "moravského šachu" na všech frontách a teď se ho snaží špinavou kampaní zničit, reprezentanti prý zase "moravský šach" vysávají a za dobrotu se odvděčují psaním závadných petic. Obě strategie jsou pochopitelně legitimní, i když tu druhou, která se v řadových členech snaží probudit ty nejnižší pudy - totiž nacionalismus a závist, považuji za velmi odpornou. Většinu našich reprezentantů (hlavně těch mladších) znám osobně už dlouhou dobu a se vší vážností prohlašuji, že jsou to velmi čestní lidé, z nichž kterýkoliv udělal pro to, aby šachy získaly to postavení, které si zaslouží, mnohem více než p. Dobrovolský. Co se týče českých šachistů, jsou podobní jako my zde na Moravě - jsou mezi nimi lidé čestní, méně čestní a konečně i takoví, kteří myslí a aktivně jednají v kategoriích p. Dobrovolského - já osobně věřím, že se i v Čechách najde někdo, kdo o nich napíše podobný článek, jako já dnes. Jakkoliv je tato strategie eticky zavrženíhodná, je poměrně účinná, protože pro ty, kteří se rozhodnou, že nebezpečí a nepřítel reálně existují, je připraveno pohodlné spočinutí v náruči obránce "moravských zájmů", v níž na jednu stranu odpadá někdy nepříjemná povinnost samostatně přemýšlet, na druhou stranu ale už není jednoduché z ní vyklouznout zpět.
Vážení přátelé,
pan předseda Dobrovolský se domnívá, že proti němu stojí několik jednotlivců, se znepokojením sleduje jejich počínání a volá po stabilizaci poměrů. Pokud pominu jeho slovník Rudého práva z dob nejtužší normalizace, vůbec se mu nedivím - v momentě, kdy se nic neděje, resp. zůstává současný válečný stav, se "funkce pro funkci" a "moc pro moc" praktikuje nejlépe. Nejlépe se hájí zájmy "moravského šachu", neboli zájmy vlastní, nejlépe se kreslí obraz nepřítele a nejlépe slibují jistoty a bezpečí.
Jenže pan předseda se minimálně v této věci plete. Způsob, jakým vykonává svou funkci, považuje za nesnesitelný a zavrženíhodný nikoliv pár jedinců, nýbrž velká část členské základny. Za týden se koná mimořádná konference MŠS, která rozhodne o našem směřování na mnoho let dopředu. I já jsem zůstával dlouho pasivní, ale mýlil jsem se a toto je snaha můj omyl napravit. Prosím všechny ty, kdo dočetli až sem a zatím stáli stranou dění, aby si uvědomili, že jsou situace, kdy nestačí, že člověk není zlý, ale je nutno se zlem aktivně bojovat. Zkuste se do věci zapojit, oslovte vaše okresní delegáty, ptejte se jich, zda chtějí nové a nové obrazy nepřátel, které kreslí stále jeden a tentýž člověk nebo standardní tým s dělbou moci a kompetencí, který se chce soustředit jen a jen na řešení nahromaděných a často pečlivě pěstovaných problémů. Pokusme se všichni o to, aby už nikdo nemusel psát podobné otevřené dopisy jako já dnes a abychom mohli hrát zase šachy.
Přeji vám ve vašem možná nelehkém rozhodování mnoho odvahy - budete ji potřebovat!
Váš
Roman Chytilek
PS: Pokud by p. Gross, který zatím reagoval na většinu článků v ICJ, vztahujících se k tomuto tématu, chtěl s mým článkem polemizovat, prosím ho, aby se vyjadřoval výlučně k tomu, co jsem napsal a nezačal nějakým známkováním mé osoby, jako to udělal Jakubu Fuksíkovi. Rovněž bych se rád obešel bez slovních spojení "skřetí závist" atp.. Díky, Štefane!
|
