mistři světa      info in english      
TIP: Víte, že jsou články tříděny do rubrik a můžete je podle nich prohlížet?
      Vyhledávání
      Pandora

Přihlašte se do e-mailové diskusní konference o šachu

Návod k použití
Archiv příspěvků

      Reklama


Ze světa - 14. 09. 2005 13:24

Ivančukova životní blicka naslepo

Zajímavý pohled na netradiční šachovou disciplínu - hru naslepo.

 
Šachovou partii naslepo, tedy utkání dvou soupeřů bez pohledu na šachovnici, dodnes považují mnozí laici, kteří se šachem blíže nezabývají, za malý zázrak. Výkon obou aktérů jim připadá za pokoření jedné z hranic lidských možností. A co teprve když se jedná o simultánku, ve které šachový mistr či velmistr hraje naslepo sám proti mnoha soupeřům. To už zavání téměř magií.

Teprve v okamžiku, kdy takový náhodný divák přemůže prvotní překvapení a projeví zvídavost, nechá si obvykle od některého ze zkušených šachistů tento výjev objasnit. A dozví se, že trénovaný hráč vysoké úrovně je takového výkonu schopen stejně, jako dlouholetý hudebník předvede téměř nemožné a zahraje i vysoce obtížnou partituru, při jejímž poslechu na přítomné sestupuje posvátná bázeň.

Toto prozaické vysvětlení ale nic nemění na tom, že v laikovi zůstane pocit ohromení a zkušený šachista s respektem smekne před vrcholným uměním, které v oblasti sportovního šachu, jenž bývá nezřídka doplněn i odpovídající uměleckou a tvořivou dimenzí, patří k těm nejobtížnějším. Skutečnou šachovou delikatesou je pak na tomto poli střetnutí hráčů z absolutní světové špičky, kteří neprokazují mistrovství jen v běžných turnajových podmínkách, ale jsou schopni vytvořit jedinečný partiový klenot i bez pohledu na figurky.

Docela čerstvým příkladem tohoto tvrzení je právě ukončený turnaj šachistů ze špičky světového žebříčku Melody Amber v Monaku, o němž na internetových stránkách deníku Sport informoval mezinárodní velmistr Miroslav Filip. Pro mladší čtenáře jen doplňuji, že jde o někdejšího reprezentanta naší země, jednoho z nejlepších světových hráčů své doby a opakovaného účastníka turnaje kandidátů mistrovství světa.

Velmistr Filip v nadšeném komentáři krátkého článku o výše zmíněném turnaji informoval o skvělé bleskové partii Vasilije Ivančuka, již řadu let jednoho z nejlepších světových hráčů, s velmistrem z širší světové špičky Vallejo Ponsem. Je až neuvěřitelné, jaké kombinační obraty ukrajinský velmistr registruje jen ve své paměti a představivosti. Partie s poznámkami velmistra Filipa stojí za přehrání:











Ivanchuk,V - Vallejo Pons,F
Amber-blind 14th Monte Carlo (2), 19.03.2005

1.e4 c5 2.Jf3 d6 3.d4 cxd4 4.Jxd4 Jf6 5.Jc3 a6 6.Sg5 e6 7.f4 Se7 Fischer zavedl tah 7.. Db6, který je pokládán za nejlepší. 8.Df3 Jbd7 9.0-0-0 h6 10.Sh4 Dc7 11.Sd3 g5 dvojsečný tah - černý získá důležité pole e5, ale zkompromituje své královské křídlo. 12.fxg5 Je5 13.De2 Jh7 14.Sg3 hxg5 15.Vhf1 Jf6 Pevnější obranu by měl po 15.. Jf8 s dalším Jg6. 16.Jf3 Jfd7 17.Kb1 b5 18.De3 Da7 19.Dd2 Vg8 20.Se2 Úvod k velkolepé kombinaci - střelec míří na h5. 20...Vg7 21.Jxe5 dxe5 Raději měl pěšce jen vzít jezdcem. 22.Sh5 Vh7 23.Vxf7!! Vxf7 [ Alternativa byla 23...Vxh5 24.Vxe7+! Kxe7 25.Dd6+ Kf7 26.Vf1+ Jf6 27.Sxe5 Vh6 28.Dd2 Vg6 29.Dd8 De7 30.Dh8 a bílý vyhraje] 24.Vf1 Jf6 25.Sxf7+ Kxf7 26.Dxg5 Ke8 27.Sxe5 [ 27.Vxf6? Dg1+ ] 27...Dc5 28.Dg6+ Kd7 29.Sxf6 Dc4 30.Vd1+ 1-0



Pokochali jste se? Věřím pevně, že ano. Hra naslepo je vskutku zajímavou a úchvatnou disciplínou, která má navíc svou bohatou historii a není prosta ani nevšedních kuriozit. Snad vám po hlavním chodu přijde ještě jako zákusek vhod stručná exkurze do dějin šachové hry naslepo. Tématem ostatně byla v minulosti fascinována řada renomovaných šachových publicistů i spisovatelů. Vymýšlení a obměňování již jednou publikovaného by bylo pověstným nošením dříví do lesa. Sáhněme tedy ke spolehlivým pramenům a připomeňme skutečnosti, o kterých dnes zejména mladší šachová generace nemá dostatečné povědomí.

Šachovou hru naslepo prý jako novou veřejnou senzaci vymyslel v roce 1770 legendární Philidor, když hrál bez pohledu na desku tři partie současně. Alespoň to v publikaci Šachová čítanka tvrdí její autor a někdejší věhlasný popularizátor šachu Dimitrije Bjelica (později se prokázalo, že naslepo se hrálo již daleko dříve). Philidor se prý tehdy obával, že jeho výkonu nebudou chtít budoucí generace uvěřit a tak si na své vystoupení přizval jako svědky novináře a vědce, aby událost byla patřičně zdokumentována. Budoucí generace nejen že Philidorovu výkonu věřily, ale měly pro pouhé tři partie shovívavý úsměv.

Ve své době ale podobné schopnosti budily přemíru pozornosti. Svědčí o tom výňatek ze článku petrohradského almanachu Majak sovremennogo prosveščenija i obrazovannosti, který ve své knize Psychologický průvodce šachovou partií uvádí Jiří Veselý. Almanach v roce 1840 napsal: "Znamenitý pařížský šachista pan Labourdonnais docela nedávno prokázal své skvělé umění, když vyhrál s jedním známým členem londýnského šachového klubu najednou dvě partie. A co je přitom nejpřekvapivější, obě vyhrál obrácen tváří ke stěně, kdežto poražený Angličan se díval na šachovnici. Není-li to novinářská kachna, pak není francouzský mistr hráč, ale čaroděj."

Brzy se však ukázalo, že schopnost hrát naslepo je sice obdivuhodná, ale při určitém tréninku jsou schopni podobně čarovat mnozí mistři. V rychlém sledu začaly padat rekordy v počtu odehraných partií. Morphy sehrál v roce 1858 v Birminghamu naslepo osm partií, přičemž šest vyhrál, jednu remizoval a jednou byl poražen. O několik měsíců později zopakoval stejný pokus v Paříži dokonce jen s jedinou remízou. Paulsen hrával v Americe, v Anglii a v Německu produkce naslepo o deseti až čtrnácti partiích. Steinitzův poražený soupeř v boji o historicky první titul mistra světa Zuckertort absolvoval v Londýně v roce 1876 již šestnáct partií. Na počátku dvacátého století je rekordmanem Američan Pillsbury s dvaadvaceti partiemi. Jiří Veselý ve výše uvedené publikaci podotýká, že Pillsbury byl nucen hrát naslepo velmi mnoho, aby materiálně zajistil svoji rodinu. V letech 1901 - 1902 sehrál prý plných sto padesát produkcí a vybíral si jen šachově zdatné soupeře.

A pak přišla doba šachového hypermodernismu. Jeho čelný představitel - československý velmistr Richard Réti - hraje v roce 1919 v Haarlemu proti dvaceti čtyřem soupeřům a jeho vrstevník mistr Breyer o dva roky později přidává dalšího protivníka navíc. Tyto výkony nelze srovnávat s pokusem někdejšího mistra světa Alechina, jenž hrál v New Yorku v roce 1924 stejně jako Réti proti dvěma tuctům soupeřů, z těchto hráčů ale bylo mnoho velmi kvalifikovaných a někteří dokonce USA reprezentovali na šachových olympiádách.

Alechin si ostatně s hrou naslepo nedal ani potom pokoj a v Paříži v roce 1925 znovu zlomil rekord utkáním na dvaceti osmi deskách. Jeho hlavní konkurent Réti nezůstával příliš pozadu a hrál nejprve v Sao Paulu s dvaceti devíti protivníky a v roce 1933 v Chicagu dokonce s třiceti dvěma. Při těchto počtech ale současně začínalo být zřejmé, že kromě nervy drásajícího a velice únavného výkonu, je třeba speciální přípravy, aby mohlo být dosahováno ještě vyšších cifer. V roce 1937 vystupuje v Edinburghu Georg Koltanovski ve třiceti čtyřech utkáních, přičemž slabší kvalita soupeřů rekord trochu znehodnocuje. Krátce po druhé světové válce v roce 1946 překvapuje svět Miguel Najdorf zprávou, že se utkal naslepo se čtyřiceti pěti protivníky. A co by asi říkal Philidor, jak podotýká Dimitrije Bjelica, kdyby věděl, že čtrnáct let po Najdorfově vystoupení hraje v Maďarsku dosavadní rekordman ve hře naslepo mistr János Flesch současně dvaapadesát partií?

Tolik historická statistika. Ovšem hru naslepo nelze omezit strohým výčtem počtu protivníků. Má zvláštní zákonitosti a kromě řady nadšených příznivců i zapřísáhlé odpůrce. Ti zřejmě oprávněně namítají, že jde sice o divácky vděčnou zábavu, avšak tato zábava pro šachového mistra představuje velkou psychickou zátěž a může mít i přímý dopad na jeho zdraví. Řada legendárních hráčů se tomuto odvětví vyhýbala a nebo jej provozovala s mírou. Mezi druhou skupinu patřili například Blacburne a Čigorin, kteří ve velkých časových odstupech nehráli nikdy více jak deset partií současně. Ještě tvrdší postoj zaujímal Lasker, který si hru naslepo vyzkoušel jen jednou na čtyřech šachovnicích a později ji odmítal úplně. Obdobně se k problému stavěly i některé národní šachové federace. Například v někdejším Sovětském svazu byla hra naslepo po určitý čas oficiálně zakázána pro svou bezúčelnost a škodlivost.

Domnívám se, že fenomén šachové partie naslepo není třeba vidět v příliš černých barvách, stejně jako není třeba mu připisovat větší váhu, než jakou ve skutečnosti má. Boj se zakrytým hledím vždy fascinoval a fascinuje i dnes. Neodpustím si, abych nepřipomenul v šachových kruzích již mnohokrát publikovanou krátkou historku, která vypráví, že na jedno z šachových vystoupení naslepo dorazil za účelem sepsání článku novinář a nechal si dopodrobna přítelem šachistou vysvětlit princip fungování této produkce. O jeho naivitě laika a současně dokonalém "pochopení" situace pak svědčila závěrečná prosba na přítele: "Všechno je to moc pěkné, moc působivé, řekl bych přímo ohromující. Ale nyní mi jako přítel příteli otevřeně řekni, v čem ten švindl vlastně spočívá…"

Ponechme na samotný závěr stranou žerty a jako milovníci šachu si z celého srdce popřejme, aby nás úchvatné pocity nad uměním a schopnostmi hráčů naslepo potkávaly pokaždé, když si jen tak pro radost přehrajeme nějaký ten švindl.

Ladislav Spurný

Komentáře k článku (1):
 
Hra naslepo Láďa Novák 12. 10. 2006 03:42

[ Zpět nahoru | mistři světa | info in english ]

NAVRCHOLU.cz